Tetička k pohledání aneb válečné historky z práce

Mám tři neteře ve stáří do 5 let. Kdo má děti, nebo je má aspoň kolem sebe, ví, že mu to dá určitou školu. Jak jsem dneska zjistila, že se můžu přesunout 8 tisíc km jinam, ale tohle ze mě evidentně někdo jen tak nedostane.

Pracovala jsem s kolegyňkou v jiné lokaci, než běžně dělám. Jedná se o hotel přes ulici od našeho původního a každý den tam chodí dva až tři lidi, aby pokryli tento hotel. Zvenku vypadá jinak než ten, ve kterém dělám běžně a to především proto, že tu nejsou chodby mezi jednotlivými pokoji. Chodí se venkem. Takže když jsem hledala kolegyňku v přízemí, narazila jsem místo toho na kolegu, který vypadal, že něco sleduje na ulici, tak jsem na něj zavolala, co se děje. Otočil se, aby mi řekl, že se dívá na dítě, které jde samo po silnici. Chvíli trvalo, než jsem došla na vzdálenost, ze které by mě mohl slyšet, a tak vím, že na to dítě koukal aspoň 45 sekund, než jsem se k němu dostala. 

To dítě mi hodně připomnělo moji babičku, ta si to taky štrádovala prostředkem silnice s výrazem "však mě vidí, tak ať uhnó". Jenže tohle není ten případ, dítě bylo asi dvouleté a auta tady jsou vysoký tak moc, že mám pocit, že by řidič neviděl mě, kdyby přišlo na věc, natož dítě. Takže když jsem pochopila, o co jde, jsem popoběhla, abych se podívala, jestli opravdu žádný dospělý, co by měl tohoto človíčka na starosti, jenže to už náš milý zlatý člobrda rázoval k nejfrekventovanější silnici v Banffu. Když mě viděl, tak to stočil, ale povedlo se mi ho odchytnout. 15 metrů od nás stáli další tři týpci, kteří evidentně věděli, že si tu někdo štráduje ulicí a úplně by neměl (nevím, možná je zmátl můj kolega, který o dítě evidentně jevil zájem a volal na něj, ale nešel k němu). Trochu zbledli, když jsem se zeptala, jestli viděli odkud to dítě přišlo a jestli někoho neviděli, protože to znamenalo, že dítě není moje. 

To už mě dohnal kolega, dítě mluvit zatím moc neumělo nebo se stydělo, a tak jsme zůstali na ulici s dítětem v plínkách. Naštěstí pro mě mu extra nevadilo, že jsem ho odchytla. Nadšený nebylo, ale nemělo problém se nechat nést a vydržet u mě. Chvíli jsme se rozhlíželi, jestli někoho neuvidíme, jak chvátá. Už jsme vytočili 911, naštěstí se někdo rozrušený objevil, a tak se nám povedlo předat dítě jeho tátovi (předpokládám, byla kapku komunikační bariéra), kolega se do něj malinko pustil, ať si na dítě dává pozor, ale vše dobře dopadlo a my se vrátili zas do práce. 

Přiznám se, že jsem byla kapku roztřesená. Po zbytek šichty a často jsem se dívala směrem, kde jsem dítě odchytla. Tohle je moje noční můra, když jsem s holkama, že si najednou uvědomím, že jsou pryč a já nemám šajna, kde jsou. A co si budem - jsou strašně rychlí.