Niagarské vodopády

Jak jsem zmínila v předchozím článku, druhou akci, co jsme s kamarády měli, v plánu byly Niagárské vodopády. Bohužel kvůli podstavu a vidině další delší dovolené jsem si nemohla dovolit vzít více volna v práci, a tak můj odjezd na letiště proběhl ve sledu událostí, které na sebe sice skvěle navazovaly, ale i tak mi to dalo docela zabrat. 

Takže v pátek ráno jsem šla do práce, díky Boží milosti byla chybka v systému a přiřadili mi dva pokoje, které byly uklizené, a tím pádem se mi povedlo skončit o hodinu a půl dřív, než jsem původně počítala, což mi hodně pomohlo se stresem a organizací. Takže místo kolem 17, jsem skončila kolem 15:30, doběhla na ubytování, udělala si rychlou svačinku, sprchu, rychle se dobalila a mohlo se jet na letiště. Abychom mohli vrátit auto, potřebovali jsme vyjet z Banffu kolem 17. Což se povedlo, auto jsme vrátili bez problému a pak už nezbývalo než čekat na letadlo, které letělo někdy po půlnoci směr Toronto. 

Do Toronta jsme dorazili kolem 6 ráno, kolem 9 nám odjížděl Flixbus z letiště směr Niagary. Já měla s touto cestou jen jeden menší problém, a to byla absence spánku - na letišti se mi spát nepovedlo a v letadle jsem odpadla asi na hodinku... Můj mozek bývá dost v pohotovosti, když je v místě hromadného shromáždění... letiště, autobusy... necítím se tam dost komfortně a většinou bezpečně, a přestože většinou nic moc nehrozí, můj mozek mi prostě nedovolí usnout a pokud jsem s někým a vyhodnotím, že ten někdo potřebuje spánek víc než já, tak se podle toho zařídím. Takže mě spánek čekal až, když jsme se dostali na hotel u Niagar kolem 17 v sobotu.

Ze zastávky Flixbusu jsme se rozhodli ty asi 2 km dojít pěšky, abychom se trochu protáhli.

Cestou jsme na nic moc zajímavého nenarazili, kromě jedné uzávěrky a překvapivého množství trusu na chodníku, který začal dávat smysl ve chvíli, kdy jsme viděli nehorázné množství hus a kačen při cestě.

Většinu cesty jsme šli podél vody, a tak se nám Niagáry začali postupně odkrývat v celé své kráse. Já se přiznám, že mě zas tolik neuchvátily. Možná mě Irsko moc rozmazlilo, a neberte mě špatně, bylo to hezké, ale to místo nemělo žádné kouzlo, atmosféru, prostě ten faktor, který nemůžete zapomenout. Ano, je to velmi velmi působivá masa padající vody, možná v tom měl i faktor absence spánku... za mě jsem ráda, že jsem tam byla, ale znovu se tam vrátit nemusím. 

Za mě bylo také zklamání, že Niagáry jsou uprostřed města, které značně připomíná Las Vegas. Dá se tu najít spousta kasín, atrakcí, minigolf s dinosaury, autíčka, tropická kavárna (ať je to cokoli) a z nějakého důvodu Sweet Jesus (sladký Ježíš, což je podle všeho stánek se zmrzlinou), nemůže chybět ani muzeum voskových figurín...

Myslím, že z mého popisu je jasné moje zklamání. Co na tomto výletu bylo naprosto skvělé, bylo ubytování (tomu chyběla jenom mikrovlnka) a pizzerie, kterou kamarád objevil na mapě a dotáhl nás tam přes moje občasné protesty, ale stálo to za to - pizza byla naprosto skvělá. Byli jsme tak přecpaní, že jsme si zbytek odnesli na hotel. Jako správní technici jsme další den ráno vymysleli, jak si dát aspoň trochu ohřátou pizzu (neměli jsme mikrovlnku) a tak jsme sestavili jakýsi nástavec krabice u topení, které jsme pustili naplno a opravdu to trochu pomohlo, takže jsme jedli ke snídani lehce teplou pizzu, odhlásili jsme se z hotelu a šli jsme na ruské kolo, abychom mohli Niagary obdivovat z nového úhlu. Následně jsme se na ně podívali ještě jednou z blízka a pak hurá zpět na Flixbus a letiště.

Rozloučili jsme se na letišti, kde děcka pokračovala zpět do Evropy a já se přemístila do centra Toronta.

Toronto

Já nejsem dobrodruh - chápu, že důkazy na tomto blogu mluví dost proti tomuto tvrzení, ale domácí kočka mě vystihuje podle mě mnohem líp. Nemám ráda cizí prostředí, a o to víc to platí o velkých městech. Takže když jsem mířila sama do centra Toronta, celkem jsem si gratulovala, že jsem našla vlak a koupila si lístek bez většího problému. Povedlo se mi dostat na ubytování taky bez většího problému. Problém nastal jako vždy, když mám ubytování, ho opustit, abych šla ven a něco prozkoumala - pokud jsem sama, tato část je pro mě těžká, a když jsem unavená, je to ještě horší. Pokud jsem na pokoji sama (což byl tento případ), je to ještě horší... Takže první den jsem zakončila tím, že jsem zvládla jít do dveří vedle od ubytování na jídlo.

Druhý den byl špatný, já moc nespala, pokoj jsem měla vedle velmi velmi rušné ulice, klimatizace nefungovala a okna byla malá. Takže jsem měla možnost buď spát v horku s relativním "tichem", nebo jsem mohla spát s otevřenými okny za velkého ruchu. Ted jsem zvyklá spát v naprostém tichu v celkem chladném pokoji, takže toto byl prostě problém. Suma sumarum jsem moc nespala, a tak se mi ten den nic nechtělo. Když už jsem se zvládla vykopat a jít ven, tak začala velmi slušná průtrž a já zmokla. Takže ten den jsem zvládla také jen jídlo. Další den jsem se přemisťovala zpět do Banffu, což jsem vítala s radostí, že mi vůbec nevadilo, že prvně poletím sama. Na letiště jsem se dostala bez větších potíží, vše na sebe navazovalo (no dobře, v Edmontonu, kde jsem přestupovala, jsem málem nastoupila do špatného letadla, ale krom toho to šlo v pohodě). 

A to je můj tragický výlet do Toronta, ne letadlo nespadlo, takže není tak tragický... jen jsem vyhodila dost peněz abych se válela v posteli... ale co už, zkušenost jako zkušenost.

Kanadský smysl pro humor

Kanadský smysl pro humor, který mám na mysli, se objevuje především na tričkách pro turisty. Udělám, co budu moct, abych to co nejlépe přeložila pro čtenáře, co neumí anglicky.