Mt. Rundle

Hora Rundle je první horou počítáno od Banffu v pohoří Rundle. Pokud se dá Google mapám trochu věřit, tak je jich celkem sedm. Nadmořská výška této konkrétní hory je 2 948 m.

Jak jsem psala v předešlém článku - předešlé období bylo hodně deštivé, a tak když jednoho dne vykouklo sluníčko, já měla zrovna volno a konečně se zvedla mlha, že když už se někam vydrápete, tak by mohlo být něco vidět, jsem popadla příležitost za pačesy a vystřelila ven. Uznávám, že jsem u toho moc nepřemýšlela... ale přemýšlení dost brání člověku, když chce být pro jednou spontánní a kapku (později se ukázalo že dost) šílený. Já po horách moc často nelezu, co jsem tu, tak se na ně spíš dívám. Poslední horu, kterou si fakt pamatuju, že jsem vylezla je Velký Rozsutec na Malé Fatře na Slovensku, ale to je opravdu drahně let. Pro srovnání ta má asi 1 600 m. 

Takže sbalím pár věcí do batohu, cestou koupím sendvič, abych nepadla hlady a hurá nahoru. No hurá... spíš velmi šnečí tempo. To, co mapy ukazovaly jako 3h procházku, jsem od pohledu věděla, že já nedám dřív jak za 5 h. A i to jsem se pěkně přepočítala. 9 km a převýšení 1 596 m. 

Přes město přejdu rychle k Bow vodopádům, které se nacházejí na úpatí Rundle. Párkrát špatně zahnu, a tak se dostanu doprostřed golfového hřiště plného svišťů (ekvivalent v aj, jak jsem zjistila, by se dal přeložit jako pozemní veverka = the ground squirrel) - roztomilí, ale strašně hlasití, zlatí krtci. No takže si takhle kráčím, přeskakuju bláto z předešlých dní, koňské koblížky no a pár dalších věcí.

Povede se mi dostat na cestu, která vypadá jako že za a) vede konečně kapku nahoru, za b) není možnost, kde odbočit, což je dobře, protože v tuhle chvíli mě Google mapy už totálně ztratily, kdovíproč Mapy.cz s tímhle problém nemají - asi mají lepší offline mapy..., za c) v tuhle chvíli už vím, že jsou blíž medvědi než lidi, a tak už dávno mám na batohu rolničku, protože... no, prostě selský rozum. V mém ideálním světě uvidím medvěda z autobusu či jiné bezpečné vzdálenosti, a ne že na něj narazím, když se zrovna dostanu ven, takže rolnička, a když ta mi začne lézt na nervy, tak příležitostně si pustím nahlas hudbu, abych všem dala najevo, kde jsem. Uznávám, tichý výlet, pokud nejdete s někým, není zrovna chytrý v daných podmínkách, takže doufám že si místní obyvatelstvo užilo můj výběr anglicko-korejského výběru hudby. Prostě raději bezpečně - já se dost poučila z těch písníček a her na mobilu Dumb Ways to Die. (Pro neznalce přikládám video, ať si můžete doplnit vzdělání.)

Pro neangličtináře přidávám i překlad ať z toho taky něco máte.

Takže si tak lezu, dávám si pauzu, kdy to jde, užívám si výhledy, ale vidím podle okolí, že nejsem zdaleka tak nahoře, jak bych měla být, aby tento výlet mohl dojít zdárného konce. Takže začínám být nervózní, protože jdu už dlouho a cíl pořád v nedohlednu, většinou doslova. Pak přejdu přes (no) koryto, kudy teče voda za jarního tání. Naštěstí pro mě z 98 % touto dobou je vyschlé. A pak najednou hurááá nahoru... (No hurá zrovna ne, spíš jen ááááááááá.) Z pozvolného stoupání cesta najednou vede prudce vzhůru. 

Touto dobou už mi začíná být jasné, že se nahoru nedoplazím, jestli mám jít další den do práce. Vzhledem k rychlým výpočtům, jestli potřebuju spíš peníze nebo vylézt tuhle horu, jsem došla k jasnému výsledku - a to, že neplatím za helikoptéru, aby mě dostala dolů. Takže jsem dolezla, kam jsem zvládla, sedla si, kochala se, než kolem mě začalo být rušno a obrátila to. Což se později ukázalo jako dobrý úsudek, protože i tak jsem měla co dělat, abych v pořádku došla zpátky. Z prudkého stoupání změnit na rychlé klesání není úplně sranda, a tak jsem dvakrát přistála na zadku. Naštěstí všechny kosti jsou spočítané a neztracené. Bohužel podruhé jsem dopadla špatně na kotník, co jsem si před pár lety vymkla, a od té chvíle celkem bolel, ale došel to a neupadl. Po návratu na ubytko jsem ho začala ledovat, chladit, když to šlo a mazat. Nadávala jsem jak špaček - co jsem si to na něj zas vymyslela, ale držel, i když jsem šla další den do práce a já ho mazala. Popravdě si myslím, že můj anděl strážný musí mít rád adrenalin, protože se mnou je to často z nuly na sto, a tak musí být pořád ve střehu, aby se mi něco nestalo, nebo aspoň ne vážného.

Jsem ráda, že jsem na ten výstup šla. Ještě radši jsem, že jsem věděla, kdy je čas to otočit. Fotky a zážitky každopádně stojí za to.