Andílci - práce v hotelu

Mám ráda kriminálky. Chápu, že s tímto nadpisem to na první pohled nemá žádnou souvislost. Přísahám ale, že dává smysl, jen to budete muset přečíst do konce.

Práce v hotelu není jednoduchá, je to fyzicky náročné a psychicky vyčerpávající. Všichni si sem tam sáhneme na dno. Přiznám se, že si to částečně užívám - v mé bývalé práci mi chyběl pocit, že mám za sebou odvedenou práci, která jde vidět. Je velký rozdíl dělat v excelovských tabulkách nebo zavřít dveře právě uklizeného pokoje. V mém případě obě práce mají něco velmi důležitého společného - a to kvalitní tým. Pokud jeden nemůže, nestíhá, ostatní mu pomůžou. Můj tým tady je podstatně mezinárodnější než v mé předchozí práci. Je tu pár lidí z Koreje, Chile, Peru, Thaiwanu a Srí Lanky (najde se i někdo z ČR, zatím ale ne u mě v týmu). Takže převládá španělština s mandarínštinou. Jistě oficiální jazyk je angličtina a tou se snažíme převážně mluvit, ale pokud něco chcete říct a druhá osoba mluví vaším jazykem, tak proč to komplikovat? I tak tvoříme dobrý tým. 

Každý den ráno dostaneme seznam pokojů a buď děláme check-out (někdo se odhlásil = někdo přijede) nebo stay-out pokoje (lidi jsou pár dní ubytování a potřebují vyměnit ručníky, doplnit věci v koupelně...). Ti, kdo dostanou stay-out, většinou obdrží i vysílačku, ale není to pravidlo. Díky tomu můžeme komunikovat, udržovat přehled kde kdo je, a jestli něco nepotřebuje, jestli se stíhá apod. 

Tento týden je hodně náročný, protože začíná sezóna a lidi sem začínají jezdit ve velkém. Skoro každý den ráno, když přicházím do práce, je před vchodem autobus s novými turisty. Problém je, že spoustě lidem, co přijeli na loňskou sezónu, brzy vyprší víza a tak je teď střídací fáze, což znamená, že stará garda nás postupně opouští a velice pomalu se tu objevují nováčci. Problém je, že to jde opravdu velice pomalu a musí se zaučit. Takže je hodně hostů a málo pokojských. 

Dnes jsem dostala 20 pokojů stay-out (což je celkem málo, jeden pokoj by měl zabrat asi 20-30min), někdo dostal až 15 check out pokojů (pro představu jeden pokoj by měl zabrat míň než hodinu na úklid, ale to samozřejmě záleží na předchozích obyvatelích), a i přes fakt, že nám nadřízení pomáhali s přípravou postelí (znovu povléknout postel zabere klidně 30 minut), je celkem nemožné stihnout takovýchto 15 pokojů sám za jeden den. Proto když jsem já dokončila svůj seznam, mě díky vysílačce poslali, abych pomohla jednomu Korejci, který mě před měsícem pomáhal zaučovat. Byli jsme nakonec ve třech - Korejec, holčina z Peru a já. I tak nám museli ještě vypomoct, abychom všechno stihli v termínu. Korejec byl hodně vděčný a děkoval tolikrát, až mi to začalo být blbé. Vysvětlil mi, že měl pocit, že by to měl všechno stihnout sám (nešel ani na oběd, jen do sebe hodil něco malýho a jel dál) a že i když do toho dal všechno, stejně někdo skončil před ním a ještě jsme mu musely pomáhat. Takže jsem mu kapku vysvětlila pojem tým a týmová práce. Pak jsem několikrát zakroutila hlavou a řekla "chlapi" v korejštině (aspoň k něčemu se hodí moje sledování korejských seriálů) s teatrálně protočenýma očima v sloup. Smál se tak moc, až jsem myslela, že si něco udělá. 

Ted k těm kriminálkám. Vyrůstala jsem na NCIS. Je to srdcovka a ze všech odnoží, co se vyrojily za poslední roky, jsem sledovala jen NCIS L.A. Celé to naše snažení v týmu a dnešní situace mi připomíná díl Andílci (Little Angels) v tomto seriálu. Teda konkrétně jednu scénu, kdy jsou dva vojáci uvěznění v mělkém hrobě, není cesty ven, oba jsou zranění a jeden se podívá na druhého a řekne: "Já zachráním tebe, ty zachráníš někoho jinýho. Tak by to mělo fungovat."  ("I save you, you save somenone else. That's how it supposed to work.")

V dnešní společnosti mi moc často přijde, že každý kope sám za sebe. Že jsme zapomněli na to, co je důležité. Všichni žijí ve své bublině, s telefonem v ruce a už si neumíme ani pořádně naslouchat. Jako by umění naslouchat postupně vymizelo. V mojí současné práci nevím o mých spolupracovnících skoro nic, co se netýká práce. Pokud se jedná o práci, tak ale víme, jak jednat a děláme to dobře. Pokud jeden nestíhá, tak mu prostě pomůžeme. Až nebudu stíhat já (a ten den přišel a ještě přijde), tak pomůžou zas oni mě. Tak by to mělo fungovat.