Hoodoos
Popravdě se mi nepovedlo zjistit přesný překlad, co to je. Nicméně abych nevyděsila všechny lidi, co mi čtou blog, tak hned ze začátku uvedu na pravou míru, že se jedná o zvláštní skalní útvar, a ne nějaké woodoo či indiánskou šamanskou praktiku. Jen šutry, jo?
Se spolubydlící jsme se vydaly cestou jako ke mě do práce, (což mě trochu zmátlo, protože jsme měly jít na nějaký výšlap), nicméně za chvíli jsme odbočily do kopce a začaly se nám ukazovat výhledy jako z pohlednic nebo kalendářů.
Rychle jsme přešly přes poslední místo ve městě a pokračovaly jsme do lesa směrem k vyhlídce. Pořád nás to tu upozorňuje, že už je sezóna medvědů, ať jsme opatrní, máme rolničku, bear sprej, jsme v lese hluční, ať místní obyvatelstvo ví, kde se zrovna nacházíme. Takže cinkáme jako o život, když takto někam jdeme, jeden nikdy neví, na koho může zrovna narazit a co si budem - je jaro. Můžou vylézt odevšud a být rozmrzelí jak medvěd po zimě. Takže opatrnost především.
Tož si tak vesele jdeme lesíkem hned vedle silnice. Chvíli se nic neděje, prostě jen jdeme a užíváme si fakt, že jsme venku a ne zavření v hotelu. Je celkem sluníčko, sem tam nějaké auto profičí vedle nás. Povede se mi zahlídnout veverku a mám radost, protože jsou tu hodně roztomilé a tolik se nebojí lidí, takže jsem se mohla v klidu podívat na tu rezavou příšerku, než mi zmizela v korunách stromů. Po všech těch psech, co na mě vrčí a štěká skrz dveře pokojů v hotelu, to byla velmi vítaná změna. Potom zahlídnu něco dalšího - je to jako socha, ale rozum mi říká, že je to živý. Naštěstí pro nás jen stádo jelenů. Tím stádo myslím, že si tam zrovna dávalo brunch (dopolední spánek) asi třicet jelenů. Dám sem fotky - občas je to, ale jak práce pro detektivy je objevit. Nicméně na všech nějaký je, přestože používá mimikry.
Tento fešák se nám pásl na cestě. Doporučená vzdálenost od něčeho, co nemá parohy je asi délka 3 autobusů a od medvěda 10 autobusů. Protože nám nechtěl uhnout, musely jsme vylézt na silnici, přejít kolem něj a v uctivé vzdálenosti zase sejít zpátky dolů na původní cestu.
Naštěstí se nám povedlo vyhnout bez nehody. Evidentně nejsme tak zajímavé jako tráva. Uff. Chvíli jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje, jestli nemá jít blíž. To mi celkem zatrnulo - na ubytování nemáme mazlíčky povolené. Nevím, jak bychom ho vysvětlily.
Zbytek cesty k vyhlídce už proběhl jen s lidskými účastníky a sem tam nějakou veverkou. Výhledy cestou byly naprosto neskutečné, jako vystřižené z nějakého románu.
Na fotografii Hoodoos jsou Hoodoos trochu vidět. Uprostřed v levé části, když se člověk detailně zaměří, si může všimnout skalního útvaru Hoodoos. Bohužel se k nim nedá jít kvůli špatnému terénu. Jediný možný pohled je takto z vrchu a z dálky. Takto mi přijde nenápadný. Jsem si ale dost jistá, kdyby se mi povedlo dostat blíž, byl by to velmi zajímavý pohled.
Na cestě se mi povedlo několikrát objevit květinu, o které jsem přesvědčená, že se jedná o Koniklece, které jsou u nás chráněné a lidé se na ně na jaře jezdí dívat na Stránskou skálu v Brně. Přišlo mi to jako pohlazení po duši a malý střípek domova, který s tímto místem má pramálo společného.
Zatím jsem tu v lese moc rozkvetlého kvítí nepotkala, protože se příroda pořád ještě pomalu probouzí. Toto byl jeden z prvních jarních paprsků, co jsem tady.
Jinak počasí už je opravdu pomalu jarní a sluníčko nabývá na síle. Takže většinou když vyjdu ven a neskončím v práci, tak se spálím. Sice jsem si koupila opalovací krém, ale moje hlava děravá ho vždy zapomene použít, než jdu ven.
Tak se nám povedlo dostat až k řece, kde se na druhé straně připravovala skupinka lidí k sjíždění dané řeky na kánoi.
Po téhle vyhlídce jsme se musely vrátit zpět k cestě, na které pořád byli naši čtyřnozí přátelé, tentokrát jsme je obešly zespodu a zamířily dolů do údolí, abychom se dostaly k řece a podél ní zpět do centra města.
Cestou dolů se nám ukazovaly zas nové výhledy a nebylo to vůbec k zahození.
Když jdete nějakou dobu dolů, musíte pak logicky zas jít nahoru. Takže jsme prošly kolem chráněné oblasti, kam se v tuto roční dobu nesmí kvůli páření jelenů.
Pokračovaly jsme výš k vyhlídce na Bow Falls (Bow vodopády) a Fairmont Hotel, kterému se přezdívá hrad. Bohužel tam bylo tolik korejských turistů a všichni se fotili na stejném místě a pořád chodili další, že jsem to vzdala a nechám jeho fotku na příště.
Výlet jsme zakončily nákupem potravin a úprkem na ubytování, protože zrovna začalo pršet a my se nechtěly znovu nachladit.