Athabasca Glacier - ledovec

Severní pól dobit!, ne kecám tak daleko jsem se zas nedostala. Přijeli mě navštívit kamarádi z Polska. No spíš, když se doslechli, že se chystám do Kanady, tak mi oznámili, že se za mnou přijedou podívat. Nechci kecat, ale jestli si to pamatuju dobře, tak měli letenky dřív než já. (pozn. red. Neměli. :)

Takže tihle dorazili jednoho krásného večera a přivezli s sebou první sněhovou vánici, kterou jsem já, člověk prací znavený, úplně ignorovala, a pak se ráno nestačila divit.

Program jsme měli dosti rozdílný, ale shodoval se ve dvou věcech, a to ledovec a Niagarské vodopády. 

Athabasca Glacier - ledovec 

Měli jsme spolu strávit pondělí a kamarád někde našel půldenní výšlap na ledovec s průvodcem. Tak jsme se rozhodli do toho jít. Stálo to okolo 130 $, což je celkem ucházející cena, a protože dojeli na úplný konec sezony s nadějí, že budou levnější ceny a pořád ne úplně špatné počasí, jsme to zarezervovali na poslední den v sezóně, kdy je ještě možné se tam podívat. Což po tom, co jsme tam byli, dává celkem smysl, i tak tam byla pěkná klendra, když začal foukat ledový protivítr. 

Domluvili jsme si ranní výšlap, což v praxi znamenalo výjezd z Banffu kolem 6 ráno, 3h cesta + kdyby se někde něco stalo. 

Takže se vypravíme do neznáma po velmi známé Icefields Parkway = silnice vedoucí do srdce hor velmi brzo ráno. Takže můžeme sledovat východ slunce i to, jak postupně klesá teplota s tím, jak postupujeme dál do hor. Můžu vřele doporučit, protože sledovat východ slunce mezi horami je něco, co by měl každý zažít. A tak jedeme cestou necestou, občasně vyhlížíme medvěda, ale naštěstí všichni spali.

Protože mám spoustu fotek za jízdy z auta, tak jsou trochu mázlé, tak se omlouvám.

Když dorazíme na místo určení, jdeme na menší výzvědy - jedná se o parkoviště u ledovce, informačního centra a nějakých restaurací, ale nenechte se zmýlit, kolem jsou hory a jinak několik desítek kilometrů v okolí nic jiného. Jen co vystoupím z auta, tak vím, že nelhalo a opravdu je aspoň -15 °C, možná i míň. Takže jsem vděčná za každou vrstvu oblečení, kterou jsem si vzala, nicméně velmi rychle je mi jasné, že moje jedny normální ponožky (protože já blbec doma zapomněla teplé) stačit nebudou, jestli to nemám odnést na zdraví, a tak po průzkumu obchodu se suvenýry s radostí zjistím, že tam mimo jiné prodávají i fusky. Neváhám, beru, protože umrznutí na seznamu zatím nemám a přidávat se mi to tam nechtělo. Jak nám náš průvodce později vysvětlil, dokud mrzneme tak dobrý, ve chvíli kdy bychom přestali prsty na nohách cítit, nastává problém a máme mu dát vědět. 

Naštěstí počítají s tím, že lidi občas buď neví, na co se připravit, něco zapomenou nebo prostě neodhadnou situaci, a tak tam měli pár věcí na vypůjčení jako rukavice, čepice, promokavé nohavice a bundy, což jsme s vděčností využili. Popravdě nevím, jak to děcka v riflích zvládli... já bych asi zmrzla (pozn. red. ty děcka měly víc vrstev :). Po vybavení novými věcmi, podpisem, že jdeme na vlastní zodpovědnost a oni za nás neodpovídají, nás naložili bez delších řečí do auta a přiblížili jsme se k danému ledovci, tam nás spočítali, dali nám chodící hůl na led a šlo se nahoru. Vzhledem k tomu, že byla opravdu kosa, náš průvodce to moc neprotahoval, sem tam zastavil, něco nám řekl a šlo se dál bez zbytečných průtahů. V jedné fázi jsme vytáhli zapůjčené návleky na boty, které nám měli pomoct neslítnout na ledu (pozn. red. nesmeky), což jsem ocenila, bez nich by to bez držkopádu nebylo. 

Sluníčko postupně stoupalo, ale na nás nedosáhlo, protože jsme se pohybovali v jakémsi údolí, takže bylo i tak dost zima, navíc, když se k tomu sem tam přidal ledový protivítr, byl to chvílemi celkem masakr. Vzhůru jsme šlapali po čerstvém prašanu, což samo o sobě není tak neobvyklé - neobvyklé bylo, že to bylo letos prvně. Jak jsem zmínila, když děcka přijely, tak to byl letošní první sníh, což je dost pozdě (ano, na místo, kde se zima drží 8 měsíců v roce, je první sníh na začátku října pozdě). Bylo nám vysvětleno, že máme jít ve stopách průvodce a že pokud někam sletíme, je to celkem jedno, buď nás to vyplaví za 20 minut nebo 20 let, záleží kam nás stáhne podzemní proud, ale tak jako tak to máme spočítané, takže ideálně nikam nezahučet. Náš průvodce s sebou tahal cepín, což nebylo jen kvůli fotkám, ale také v jednom místě byl sešup, a tak nám vysekal schůdky, abychom mohli bezpečně sejít. 

Také nám vysvětlil, že v létě je led spíš našedlý, zatímco teď hraje modrými a zelenými odstíny.